ANTOINE–FRANÇOIS abbé PRÉVOST

☼    1.4.1697    HESDIN       ۞     25.11.1763   CHANTILLY

Málokterý z francouzských spisovatelů měl tak pestrý a bouřlivý život, doslova protkaný zvraty, kde se střídají úspěchy a pády, napínavé zážitky s chvilkami klidu, milostné zápletky s dietním odříkáním a zbožnou pokorou. Abbé Prévost tíhne k volnomyšlenkářství, jeho filozofie se však nemůže oprostit od náboženského cítění své doby, to jest zhruba první poloviny 18. století.

Ve Francii se tehdy začínalo postupně prosazovat osvícenské myšlení, představované především starší generací, kde dominovali tak věhlasní spisovatelé a myslitelé jako Montesquieu a zejména Voltaire.

V bouřlivém ovzduší kvasu nových myšlenek žil a tvořil Antoine–François abbé Prévost, zvaný též d´Exiles, romanopisec, překladatel, novinář, autor naučných spisů, střídající kněžské roucho s vojenskou uniformou či mnišskou sutanou. Jeho povahu lze charakterizovat jako nevázanou, se sklonem k dobrodružství divokého druhu, u něhož se střídají v peripetiích silné vášně s ctnostným způsobem života, spořádanost s tuláctvím známým jako divočina Born to be wild. Život Prévostův je skutečně plný akce, napětí, humoru, pilné a činorodé snahy o práci i občasné zahálky, spojené s rozjímajícím přejícím řízením a nezřízeným oddychem.

Ač generační souputník prvních francouzských osvícenců, nesdílí rozverný abbé jejich názory o všemocnosti lidského vrtkavého rozumu bez kapky soucitu, pochopení pro lásku, jehož pomocí má být nastolen nový svět IQat a jiných hrabat dat, prozářený soudobými vědeckými poznatky, novými myšlenkami o světě a jeho „rozumném“ uspořádání. Prévostovo dílo ještě není prosyceno těmito idejemi, i když v určitém ohledu se jim vyhnout zcela neumělo. Je to nejvíc patrné v jeho nejznámějším románu Manon Lescaut, kde fatální vášeň mladých milenců se neustále střetává s realitami tehdejšího světa, v němž se ukazuje stále výraznější pozice moci peněz. Kam až mohou diktovat dukáty? Autor začlenil své hrdiny do konkrétního dobového prostředí s jeho koloritem a více bezděčně než úmyslně vytvořil souběžně s milostným příběhem i sžíravou kritickou satiru své doby s její zhýralou rozmařilostí, společenskými předsudky a bezuzdnou lačností po prachách.

Prévost se narodil vskutku jako aprílový žert 1. dubna 1697 v Hesdinu a jeho rodina patřila po několik generací k usedlým a váženým měšťanům. Na počátku 17. století byl sice jeho praděd nepopulárním výběrčím daní, ale již děda Liévin Prévost byl sládkem, později se stal pokladníkem v Hesdinu a několikrát zastával funkci městského konšela. V Prévostově rodu byli zastoupeni úředníci, řemeslníci, důstojníci, ale posléze i kněžský stav v podobě pěti řeholníků–premonstrátů, jednoho benediktina, jednoho františkána a dvou světských kněží. Prévostova generace zůstává věrna rodinné tradici. On sám se stal benediktinem, jeho starší bratr byl kovaný jezuita, později kanovník katedrály v Cambrai, mladší vstoupil do ráje vedle rajcovních sester k premonstrátům. Dva další bratři byli vysokými úředníky, z nich Jerome–Pierre advokátním radou a královským občanským a trestním zástupcem, druhý Louis–Eustache se stal nejprve důstojníkem a potom královským radou, pověřeným správou lesního a vodního hospodářství ku prospěchu dalších generací.

V jedenácti letech ztratil Prévost matku a přísný, ale prý citlivý otec dal chlapce do jezuitské střední školy v Hesdinu, ve třinácti pokračoval u jezuitů v Paříži, kde se mu dostalo solidního klasického vzdělání. Ve svém díle často cituje Horatia a výňatek z jeho veršovaných Ód je pojat jako epigraf v úvodu k definitivnímu vydání Manon Lescaut. Ačkoli to zní jako paradox, mělo studium u jezuitů kladný vliv na Prévostovo chování. Jezuitští profesoři srovnávali ve svých hodinách literatury myšlenky dvou velkých klasických dramatiků Corneille a Racina o lásce a zejména názory Racinovy měly na Prévosta zásadní vliv. Tragická osudovost lásky jako neovladatelné vášně tvoří osu jeho nejvyhlášenějšího románu. Roku 1713 byl přijat jako novic do jezuitského řádu, ale záhy odešel do armády, kde setrval až do utrechtského míru, poté se znovu vrátil k jezuitům. V roce 1716 přechází znovu do vojenské služby, ale už rok poté se vrací k jezuitům, tentokrát v Rouenu. Ani tam nevydržel dlouho a v následujícím roce podniká cestu do Holandska, kde snad zažil jakási milostná extempore, o kterých nic bližšího není k dispozici. Jedno je však jisté – milostné zkušenosti se staly živnou půdou pro jeho tvorbu právě tak jako pobyt v armádě, kde v této době zase sloužil už jako důstojník. Důstojníci byli tehdy zvyklí riskovat, hýřit, bavit se, měli blíž k hazardním hrátkám a švindlům. Jaký vítaný zdroj inspirace pro budoucího romanopisce, kterého také využije při ztvárňování svých postav. Také další roky jsou ve znamení milostných eskalací, eskapád nebo elips, nevíme však, která z žen byla tou pravou, způsobilou, ohromující a současně i nešťastnou láskou, jež v rozmezí let 1719–1720 tolik zapůsobila na Prévostovy city, že se definitivně rozhodl opustit armádu a vrátit se do kláštera. Jezuité zběhlého syna odmítají, a proto se uchyluje k benediktinům v opatství Saint–Wandrille poblíž Rouenu. Píše o tom s hořkostí: „Nešťastný konec jednoho příliš něžného svazku mě konečně přivedl do hrobu. To je označení, které přisuzuji váženému řádu, do něhož jsem se pohřbil, a kde jsem setrval nějakou dobu natolik umrtven, že mí příbuzní a přátelé nevěděli, co se se mnou dělo“. Je možno vztahovat tento nepochybně silný citový prožitek na děj Prévostova stěžejního románu o Manon a rytíři des Grieux, za přetavení vlastní životní zkušenosti do umělecké podoby? Nevíme to tutově, lze se pouze dohadovat na základě nepřímých důkazů či autorovy korespondence. V jednom dopise z 19. listopadu 1731 vysvětluje Prévost své pohnutky poněkud mlhavě a v narážkách na „nešťastné události“, které jej přivedly jako novice do kláštera „jako do azylu“, odkud nebude smět se zdekovat, jak by si přál. Narážka na „nešťastné události“ je mnohoznačná a není jasno, zda to byly dluhy, prohra v mariáši nebo pokeru, či dokonce nějaký čestný souboj se sokem. Víme jen, že Prévost proplouvá v této době „přívalem vášní a jejich nástrahami“, a jestliže ukázal ve svých románech postavy, uchylující se do kláštera, měl s tímto způsobem útěku do azylu své vlastní dobré zkušenosti.

K benediktinům přitahovala Prévosta jeho láska k historii, kterou tento řád sám pěstoval ve velkém a ctil. Gustave Flaubert, spisovatel–realista z 19. století, s oblibou tvrdíval, že v jeho domě, který kdysi patřil mnišskému řádu benediktinů, napsal jeho starší kolega proslavený román o Manoně.

Začátkem listopadu 1721 složí Prévost řeholní slib v benediktinském opatství v Jumiéges a začne studovat teologii. Současně s tím se datuje jeho vstup do literatury, kde debutuje nepodepsaným pamfletem proti regentovi. Měl název Dobrodružství římského rytíře Popponia, aneb Příběh z naší doby a Prévost v něm nastavoval zrcadlo uvolněným mravům za regenta vévody Filipa Orleánského. Po smrti Ludvíka XIV. nastalo za regentství nesmírné uvolnění mravů, projevující se oficiálními orgiemi v čele s regentem a jeho kumpánem kardinálem Duboisem. Zatímco zbožný Ludvík svá milostná dobrodružství skrýval, požitkářský regent neměl žádné zábrany a za milenku měl vlastní dítě vyspělou dceru… Životním stylem vysoko postavených lidí, především aristokratů, bylo nevázané rozkošnictví s heslem „volnost, spoušť a všude nacházený brajgl“. Prévost zde kráčí ve stopách Voltairových, který byl pro podobnou zápletku dokonce uvrhnut do Bastily za mříž. Prévosta před podobným osudem uchránila pouze anonymita jeho pojednání.

Za studií teologie získal úctu a přátelství jednoho velmože, vévody de Villars, který žil v ústraní opatství du Bec a s největší pravděpodobností vnukl Prévostovi myšlenku napsat cyklus „Paměti a dobrodružství urozeného pána, který se stáhl jednoho rána ze světa“, jejichž sedmým dílem se stala později kultovní práce Manon Lescaut. Roku 1726 se stává Prévost knězem v Amiensu a po celý rok má kázání v poutním městě Evreux. Jeho výmluvnost prý byla posluchačstvem vysoce oceňována. Po roce je poslán do kláštera v Séezu u Paříže, kde pracuje na překladech a odtud jej pošlou do Saint–Germain–des–Prés, kde se podílí na redakci historického díla Gallia christiana.

Koncem roku 1727 předkládá církevní cenzuře první dva svazky svých Pamětí a dobrodružství urozeného pána, jež byly schváleny v dubnu 1728 a vytištěny téhož roku. Paměti měly dvojí úspěch. Jednak dojímaly, jednak v nich byly hledány skandalizující prvky. Autor v nich projevil značnou odvahu při vylíčení některých vlastností svých nadřízených a pařížských velmožů, jako například vévody Toskánského a tuší, že by mohly přijít nesnáze. Stěžuje si v dopise opatovi, že „na něj v kongregaci pohlížejí s nedůvěrou… a že ho často peskují za zbytečnost, když ho podezřívají z nejčernější zrady vágního pigi čaje neptejte se kohože vlastně, a jíž prý on by podle nich byl kdykoli schopen, taková sprostá nehoráznost, fuj tajbl“. Proto potají opouští opatství i řád a vydává se daleko od černého moru myšlenek až do Anglie, kde se stane preceptorem mladého Francise Eylese, syna bývalého ředitele Anglické banky. Naučí se anglicky za každého počasí, cestuje po Anglii a znovu píše. Ostatně od této chvíle si umane, že se bude živit jen psaným projevem. Je pracovitý, má živou busy představivost a horoucí plamen temperamentu. V dalších dvou svazcích jeho Pamětí najdeme obrázky z Londýna, poznáme mravy Angličanů, jejich divadla, noviny, sport, de luxe lázně, oxfordskou univerzitu a další výdobytky. Anglické inspiraci bude poplatno i další Prévostovo dílo, čtyřdílný Anglický filosof, neboli Příběhy pana Clevelanda, nemanželského syna Cromwellova z let 1731–1739. Po vzoru Voltairově a dalších nebojácných filozofů se zde Prévest kromě jiného dotkne i politických a sociálních teorií, které v anglickém pojetí měly velkou přitažlivost mimo jiné proto, že Anglie už měla svou buržoazní revoluci za sebou, zatímco Francie na ni teprve čekala.

V Anglii si Prévost ke svému jménu dává přídomek psí boudy d´Exiles, zřejmě jako připomínku svých věčných útěků a štěků. A vskutku další útěk nenechá na sebe dlouho vyčkávat. Způsobí jej opět milostné avantýry a v říjnu 1730 odplouvá do Holandska, kde náš řízek zprvu bydlí v Rotterdamu a později v Haagu. Svůj únik z Anglie však zdůvodňuje Prévost jinak, prý už byl nabažen a unaven funkcí vychovatele a v Holandsku chce především psát. Skutečně, holandské období je pro něj velmi zdařilé, chutné, plodné. Do června 1731 uveřejní svého Clevelanda a během dvou dalších let pátý, šestý a sedmý díl Pamětí, z nichž sedmý obsahuje velmi vytříbenou krásku jménem Manon Lescaut. V lednu 1733 se neposedný abbé náhle vrací zpět do Anglie. Hledáte k tomu jediný důvod? Mladá žena vamp, prý lady urozeného původu, jež se nechala vydržovat jakýmsi zbohatlíkem a do které se Prévost slepě lepě zamiloval. Utrácel pro ni poslední chechtáky, až se prudce zadlužil a byl nucen opustit Haag. Vrací se do Anglie i se svou láskou a věří, že dívka jako protestantka obdrží v Anglii podporu, kterou anglický král uděloval protestantským utečencům. Těšil se marně tento nezmar. Materiální nesnáze jej měly údajně svést na scestí zločinu, byl obviněn z falšování směnky na 50 liber. Na zásah otce svého bývalého svěřence Francise Eylese byl po krátkém uvěznění propuštěn z vazby, ale rozruch kolem aféry dozníval dost dlouho. Podvody a podvodně nabyté peníze měly oběma milencům zajistit nerušené soužití. Zde se opět vnucuje srovnání osudů Prévostových s osudy jeho hrdinů románových, zejména v Manon Lescaut. I tam hrají peníze roli katalyzátoru ve vývoji vztahů mezi oběma milenci. Rytíře navádí slepá láska ke švindlování a Manon si v podstatě často nepočíná jinak.

Prévost se osvědčil také jako zdatný novinář. V červnu 1733 dostal povolení vydávat v Paříži deník Pro a Proti. Deník dosáhl popularity a byl vydáván v letech 1733–1740 a přinášel kritické pohledy na současnou literaturu světa braku, žebráků a tak jaksi pokryteckých lajdáků, byl prodchnut novými myšlenkami, ať už o toleranci, která vládla v Anglii, či nových vědeckých objevech a Newtonovi. Vznášel i problémy kolonialismu, podílel se na vypracování programu filozofů, ale jen s jistou opatrností, převzatou z metody Pierra Bayla, které byla vlastní metoda odkazů, poznámek na okraj či příkladů. Nicméně na svou dobu měl časopis nesporně moderní charakter svým úsilím napomáhat pravdě k vítězství.

V roce 1735 je u pařížských knihkupců zabavena Manon Lescaut. Kniha vzbudila značné haló a vynesla autorovi velkou popularitu. Příběh rytíře des Grieux a Manon má romantický nádech osudové lásky, která neustále naráží na existenční starosti. Manon je svému rytíři věrna duší, nikoli tělem, nepovažuje však svůj postoj za něco nenormálního či dokonce nemorálního. Strhává rytíře na scestí, podléhajíc svodům radovánek a přepychu v hojnosti. Po mnoha dobrodružstvích rozdělí milence smrt po deportaci Manon jakožto povětrné krásky do Mississippi v USA. V rámci tohoto příběhu, nijak dlouhého, ale hutného, dokázal Prévost přesvědčivě vykreslit mravy a nemravy své doby, ale aniž by usiloval dopátrat se skutečných příčin protichůdných zvratů, jimiž milenci procházejí. Více méně instinktivně vytušil, co stojí v pozadí a čem bublá nebo tkví síla, která je schopná znehodnotit charaktery a působit na jejich formování. Je však důležité si uvědomit, že hlavním cílem a smyslem uvedeného románu bylo zobrazení hlubokého milostného citu v jeho šťastné i tragické, a přesto magické poloze, silné vášně, stojící blízko Racinovým hrdinům z jeho klasických tragedií toho 18. století. Prévostovi se podařilo podat psychologickou analýzu zrodu a průběhu tohoto citu s hlubokým lidským pochopením a zároveň zachytit jakoby spontánní a zároveň nevinně se tvářící amorálnost své doby.

Často se hovoří o pramenech, kterých Prévost mohl využít nebo snad použil pro svůj stěžejní román, zda hardcore osoby a hardcore situace, do kterých je staví, jsou autentické nebo jen holá fikce. Pro posouzení uměleckých kvalit díla nejsou podobné úvahy pochopitelně rozhodující, nicméně využití životních zkušeností a znalost lidí mohou do jisté míry naznačit, proč autor zvolil právě danou tématiku, prostředí a jednající osoby. Začněme životními situacemi. Snad z dosud uvedených životních osudů samotného autora vyplývá, že jeho vlastní zkušenosti byly v tomto ohledu dost obohacující inspirací, takže nemusel mnoho vymýšlet, snad jen tu a tam něco přikomponovat nebo upravit. Pokud jde o postavy románu, existuje řada dohadů o vzorech a zajímalo se o ně především 19. století, kdy romantické příběhy byly v hitparádě zájmu. Badatelé, kteří se zajímali o danou otázku, dospěli k některým závěrům. Zdá se, že v knížeti de R… lze spatřovat Františka Rákocziho, knížete transylvánského, jenž žil od roku 1713 ve Francii. V panu de G… M… barona Elizéa Gilly de Montaud, hlavního výběrčího daní, pověřeného právě Louisianou, kam byla deportována Manon. Další z postav pan de T…  byl zřejmě synem Charlese de Trudaine, který se stal kolem roku 1720 správcem špitálu, kde pan G… M… ukrýval vedle mamonu i Manon. O dešifrování jmen uvedených šlechticů se pokoušeli již Prévostovi pamětníci. Někteří z kritiků vyčítali autorovi, že svěřil urozeným lidem role, které pro ně byly svou otevřenou syrovostí nehodné.

Hůře se hledaly modely pro hlavní postavy. Našel se sice rytíř des Grieux, narozený v Liseux, kraji, kde Prévost po jistou dobu vegetil, ale osudy obou jmenovců jsou odlišné. Poněkud bližší osudům hrdinky je příběh Manon Aydonové, jejímž ochráncem se stal bývalý mušketýr Vauteix, muž bez zábran, takže mladistvá dívka se dostala jako prodejná děva do pařížského špitálu Salpêtrière, kde byla také ukryta hrdinka románu. Vauteix se nemohl smířit se ztrátou své metresy a rozhodl se volit sňatek. Postava mušketýra je některými rysy analogická s postavou rytíře des Grieux. Autor svému hrdinovi pouze přidal bohatou psychologickou hloubku, kterou jeho model bezpochyby postrádal.

Hledání pramenů a modelů pro uvedený román však zdaleka nemůže vše objasnit, a ať autobiografické či přejaté odjinud, nemohou samy o sobě objasnit mimořádné umělecké kvality strhujícího díla. Bez ohledu na prameny, o které se Prévost opíral, je třeba konstatovat, že vytvořil skutečně originální umělecký masterpiece, nesoucí znaky velké tvůrčí schopnosti.

Samotného vydání ve Francii se dočkal román Manon Lescaut až roku 1753. O jeho oblibě svědčí i četná pokračování různé kvality a z pera různých autorů. Tak například v 19. století píše Alexander Dumas – syn knihu Regent Mustel, kde se střetávají tři slavné páry milenců, Manon a des Grieux, Paul a Virginia a Charlotte a Werther. Celý svět zná Massenetovu operu Manon či baletní pantomimu s hudbou Halévyho. Operu stejného jména složil Ital Casati, známá je i komická opera od Scriba na hudbu Auberovu. Prévostův román byl též nejednou zfilmován.

Románem Manon Lescaut Prévost jako kdyby vydal ze sebe to nejlepší. V následujících letech byl publikačně nesmírně čilý, napsal další svazky Clevelanda, několikadílný román Děkan z Killerine či Příběh moderní Řekyně, hojně překládal z angličtiny, uveřejnil Všeobecné dějiny cest, a tak dále. Nic z toho však nepřežilo jediný román o zničující lásce dvou mladých lidí, jenž se stal trvalou hodnotou světové růžové knihovny.

Prévostův román inspiroval i našeho Vítězslava Nezvala k divadelní hře o „hříšné světici“ Manon, ovšem jeho pojetí se podstatně liší od původního textu, a to již svou formou. Nezval z románu převzal základní námět, ale dal mu dramatickou sevřenější podobu a navíc hru zveršoval. Svými něžně lyrickými verši posunul dílo do hravější podoby. Značně uhladil drsné plochy románu, když Maninu nevěru, její podvody a šalebnost pojal spíše jako mladistvé nevinné laškování a soustředil se především na básnicky vylehčené vylíčení citu mladých lidí, okouzlujících diváka či čtenáře více milostnými lyrickými pasážemi než krutou realitou, která v Prévostově podání má často určující roli.

Věčný tulák a dobrodruh, nadaný spisovatel a nepovedený nekovaný mnich abbé Prévost se mohl díky svému příznivci knížeti de Conti definitivně usadit ve Francii. Od roku 1754 žil ve vile svého vydavatele Didota v Chantilly. Zde pracoval na několika překladech, začal psát své poslední velké románové dílo Morální svět, ale nedokončil je. Dne 25. listopadu 1763 byl na procházce v okolí chantilleského zámku raněn mrtvičkou a podlehl Pepce klepce. Jeho dílo, čítající i s překlady na 200 svazků, naznačilo svými vrcholy v podstatě dvojí tendenci. Jednak je v mnoha směrech sentimentálním zaměřením předzvěstí romantismu, jednak zobrazením některých společenských souvislostí naznačuje cestu k ozdravné reformě díky realismu.

JAROSLAV VRCHLICKÝ:  ABBÉ PRÉVOST

Ze spousty knih, jež prachem pokryl čas

a nad nimiž své celé žití strávil,

by povrchní svět chvilinku se bavil

a mezi veteš pak je hodil zas.

Jak zářný korunt, jeden blesk a jas,

plane Manon Lescaut, jedinou tou stavil

hráz v času příboji, jenž vše mu splavil,

tou přehlušil i revoluce hlas.

A je to opuštěná dcera hříchu,

jež v písku pouště žalně dokonává

jak Maria Aegyptiaca v tichu.

Však za ní zvolna velké světlo vstává,

to slunce soucitu, jež krušíc pýchu

reliéf pravý velikosti dává.

(Portréty básníků z roku 1897)

OD PRVNÍHO SETKÁNÍ (svěřuje se Vítězslav Nezval)

Některé knihy mě sváděly jak ženy a nikdy v životě jsem na ně nezapomněl. Vzpomínám si na jeden jarní večer, když jsem poprvé četl Prévostovu Manon Lescaut. Vidím dodnes tmu nad zahradami, nad klášterní zahradou, nad níž jsem tehdy bydlel a kde věčně, ve dne v noci (tak se mi alespoň zdá) cinkal zvonek…

(Z mého života)

JI NEZVAL MILOVAL

UBOHÁ MARGUERITTA GAUTIER

Hřbitovy Francie

památka ze všech nejtišší

Melancholie

slavných jmen věnčené cypřiši

Album se mlčky otvírá

na hrobech omšelé fotografie

delfínů vil a bludiček hra

jak prapor s lodí emigrantů vlaje

Ubohá Manon proč jste odešla

Rytíř des Grieux musí teď hledat útěchu v aviatice

měl přijati dvorní angažmá

a možná že se ožení z lítosti dokonce

Och měla jste zůstat koupil by vám papouška

a šli byste do Lourd

poprosit za vaše otěhotnění svatou Pannu

když byste byla smutná přestrojil by se za šaška

a napodoboval by vám hlasy zvířat na otomanu

Miluji vás och zbožňuji lem vašich rtů

jenom mi neopakujte jak hraběti každý týden

– Ó nechci ne dokud mi nedarujete klenotu

který by mne byl hoden

Přijímati dary Manon se nevyplácí vždy

ani lásku ani krb vám to nenahradí

a přednosti šlechtické korunky

jak cesta kolem světa znudí

Neměla jste chtíti jen věrnost srdce

když láska si žádá i věrnosti oděvu

dát si zabaviti tělo je nejtruchlivější exekuce

Bděte a buďte klidna Jenom si neschovávejte

svědomí pod podušky za hlavu

K stáří je potřeba ctnosti

I slavné ženy mají tento sladký zvyk

Manon Lescaut chtěli jsme náruč štěstí

v němž celý svět se soustřeďuje jako kolibřík

Ubohá Margueritto Nač přinášeti obětí Vy pláčete?

Láska je testament bez věřitelů a dluhu

tož zanechme starých dobrodružství

na účet pana hraběte

nesmát se neplakat býti šťasten a mlčet

jak mlčí ryby ve zvěrokruhu

Jaro léto podzim a zima jsou období

i láska má sníh a zažloutlé dopisní listy

jdouc věčně a bez podstaty

Ó rděte se rděte cudností

kamélie ubohé Margueritty

(Vítězslav Nezval: Menší růžová zahrada, Odeon 1926)

ÚSPĚCH A POTÍŽE

21. července 1733 píší Dvorské pařížské noviny (Journal de la Cour et de Paris): „Před několika dny vyšel nový svazek Pamětí urozeného pána s příběhem o Manon Lescaut. Tato kniha je napsána s takovým uměním a tak zajímavě, že je možno vidět, jak i počestné lidi dojímá podvodník a poběhlice…“

3. října se Dvorské pařížské noviny vracejí ke své noticce o Prévostovi a dodávají: „Tento autor výborně popisuje a líčí; je v próze tím, čím Voltaire ve verši…“

5. října je „z rozkazu pana Rouillea“ zabaveno u jednoho knihkupce pět exemplářů Manon, u jiného dva… a to proto, že „neřest a nevázanost jsou zobrazeny způsobem, jaký od nich dost neodrazuje“.

1. prosince píše v dopise pařížský měšťan Mathieu Marais, obyčejně méně upejpavý: „…kniha se prodává a šíří po Paříži jako oheň, v němž by měla být spálena i se svým autorem, kterému přesto nelze upřít sloh, jestliže někdo to rád hořící…“

7. dubna 1734 čte román pátera Prévosta Montesquieu: „Nepřekvapuje mě,“ – píše autor Perských listů a Chrámu gnidského – „že toto dílo, jehož hrdinou je šibal a hrdinkou poběhlice, dochází obliby: vždyť všechny špatnosti hrdiny, rytíře des Grieux, jsou motivovány láskou, a to je motiv vždycky ušlechtilý, i když samo jednání je sebepodlejší. Manon miluje rovněž; to omlouvá vše ostatní v její povaze.“

18. července 1735 je Manon Lescaut – spolu s jinými knihami konfiskovanými od července 1733 – zprovozena ze světa poněkud těžkopádně. Ale soudní nález se dá obejít… Jen co je roku 1738 schváleno nové vydání prvních šesti svazků Pamětí urozeného pána, vydavatelka vdova Delaulnová připojuje Manon k tomuto vydání…

V květnu 1753 oznamuje konečně nakladatel Didot definitivní vydání: „Spisovatel Manon Lescautové, díla tak originálního, dobře napsaného a zajímavého, vyzýván již dlouho, aby připravil bezvadné vydání svého románu, rozhodl se neškudliti na ničem, jen aby uspokojil všechna přání: jak papír, tak i tisk a výzdoba jsou hodny zájmu veřejnosti. Kniha vyšla nyní v dubnu a jsou v ní významné přídavky…“ Přídavkem je především epizoda s italským princátkem.

♥…Tělo Venuše Mélské, hlava Giocondy, tvář Manony Lescautovy naplňují a vzrušují naši duši, a vždycky budou žíti v srdci člověka, vždycky uvedou v nadšení všecky umělce, všecky snílky, všecky ty, kdož neplácají blábol a stíhají formu tušenou a nedostižnou.

…Konečně je to Manon Lescautova, ženštější exemplář radosti než všecky ostatní, naivně prostopášná, zrádná, milující, vzrušující, duchaplná, strašlivá a rozkošná.

V této postavě, tak plné svůdnosti a bezděčné šalby, spisovatel jako by ztělesnil vše, co jest nejušlechtilejší, nejvíc unášející a nejšpatnější na potvoru v ženské bytosti. Manon, toť žena celá, jaká bývala, jaká jest a jaká vždycky prostě bude.

(Guy de Maupassant na závěr v půlce roku 1885)

jo a je druhýho druhý haha nice datum...

http://www.youtube.com/watch?v=-cqyENhDsUY

♥